Přepadení v divadle

24. února 2012 v 22:40 | Wolfy |  Deník
A to naprosto doslova. Bohužel (Bohudík?) tentokrát ne ode mne.

Nejsem už to jenom já, kdo s velkou oblibou přepadá herce s tím, že mu vrazí zalaminovaný papír se Shakespearovými sonety do břicha (nebo níž?), teď mou úchylku krapet pochytila i Bony, což prozradila dne 19. ledna 2012.
Den pro mě probíhal téměř bezproblémově, protože jsem nešla do školy - jako těžce nemocná, ne-li umírající oběť neznámé nemoci - a večer jsem nasedala do autobusu, sic s bolestí hlavy a celého těla, přesto šťastná, s Bony, která se pokoušela mi vyprávět, co náš chemikář vykládal - překvapivě - v hodině chemie.

Opět jsem si vzpomněla na něco, co své kamarádce nikdy neodpustím - a jsem si jistá, že na to nikdy nezapomenu, sebemenší maličkost to byla - a jakože byla, a v tu chvíli mě to rozčílilo natolik, že jsem po Bony, která zprvu nic nechápala, začala ječet přes polovinu autobusu: "Proč sis tam sedala?!?!"



Vysvětlivka, po které stejně nebudete chápat, oč jde:
Byla jsem s Bony v Brně na Dni otevřených dveří. Cestou zpátky byl autobus plný a my dvě proto seděly na studených schodech, kde jsem já napůl klimbala a napůl se snažila převrátit si hlavu, když jsem se otáčela po absolutně... extrémně nádherném klukovi.
Byl velice podobný mladému já mého milovaného zpěváka... (dost, dost!)
... a prostě jsem z něj nemohla spustit oči. Chudáček.

Modlila jsem se ke všem Bohům, co jen znám, aby si ta stará babka vedle mně odsedla nebo aby vystoupila. A poprvé v mém životě mou prosbu Bůh vyslyšel - a bába vystoupila. Možná na mně šla vidět touha vraždit, těžko říct. (Anebo v té obci prostě jenom bydlela.)
Kluk stál těsně nade mnou, já se velice nenápadně (tedy tak rychle, že jsem málem narazila do skla) odsunula na druhé místo, čímž se uvolnilo vzácné Místo, které jsem hodlala bránit zuby nehty.

Kluk váhal, chvilku na mě zíral, já dělala, že jsem dočasně oslepla a zírala jsem z okna. (Z kterého nešlo nic vidět, venku byla tma jak v pytli.)
Pak se ale stalo něco nepochopitelného a mně poté došlo... že zrada přišla z vlastní řady, protože Bony se po sedadle vrhla (do té doby seděla přes uličku).
Obsazení místa probíhalo po částech - opět naprosto doslovně:
Nejprve přilétla na sedadlo knížka, pak ruka, která knížku popadla a nakonec celé tělo mé milované kamarádky. Byla jsem v takovém šoku, že jsem neměla sílu ji ani shodit zpátky. Místo toho jsem bojovala s tikem v oku, který nikdy - kdo má zkušenosti, určitě ví - nemá dobré následky. Než jsem si ale stačila prokřupat klouby, strčila mi pod nos Bony zcela nevinně knihu, která byla jejím spojencem v mém neštěstí. A jakmile kluk vystoupil, zhroutila jsem se a ze strachu, abych kamarádku nezaškrtila před její matkou, jsem raději rozbalila pytlík kyselých bonbonů. A u rozbalení to rozhodně nezůstalo.

To bychom měli ve stručnosti vysvětlení jediné věty v článku.


Jakmile jsme autobusem dojely do Zlína, Bony spěšně vystoupila a jak poté sama trefně popsala, zatímco ona mrzla venku, já svou velkou černou a naprosto zbytečnou taškou zablokovala polovinu autobusu a místo, abych se ji snažila osvobodit, klátila jsem se smíchy na sedadlo. Ta taška mě nepochybně miluje.

Čekaly a mrzly jsme venku poměrně dlouho a naprosto oddaně do chvíle, která pro nás byla skoro posvátná (skoro?). Vstup do divadla. (Mmm... a nejen vstup. Ale kuš.)
Nutno podotknout, že Bony neumí poznávat čísla a nevšimla si, že její rezervace je hodně dlouho propadlá. Ženská před schody nás tedy decentně vyhodila a já tak venku začala kopat do kusů sněhu a Bony čekala, až se na ni vrhnu.
Po chvilce mé velice smysluplné činnosti vzdala své čekání na smrt:
"Ehm... ty mě nezabiješ?" zeptala se opatrně.
"Já?! Ne-e!" vyjekla jsem, hlas mi přeskočil o oktávu výše žalem. Já se na ty dva tak těšila...
Aby se má drahá kamarádka bez základního vzdělání v matematice necítila ještě hůř než se cítila, začala jsem si prozpěvovat, že jsem se smířila a že mi to ani nevadí. Pak jsem začala ukazovat na prstech čísla a snažila se Bony naučit čísílka. Vůbec jí to nešlo.

Nakonec se nám naskytla možnost získat dvě místa - tedy dvě židle navíc, koupily jsme lístky a zdrhaly nahoru. Tam mi Bony zmizela a já předstírala, že si prohlížím všechny fotky, které na zdi byly. A to jsem čuměla jen na tři z nich.
Mezitím kolem mně prošel jeden z herců - a já kráva si to uvědomila, až když jsem spatřila Bony ve dveřích, jak na mě divoce gestikuluje.

Prošel kolem nás ještě párkrát a já na něj vždy vyjeveně hleděla, přičemž jsem se usilovně modlila:
"Ať si na mě nevzpomene... ze září si mě přece nemůže... nesmí! pamatovat."

A když kolem nás procházel na jeviště, velice mile pozdravil:
"Dobrý večer!" A zatímco se Bony málem klátila k zemi blahem, já se na ni otočila a s hlavou na stranu položila otázku:
"To už jde za debila?" (Bylo to hnusné, ale netaktními poznámkami začínám být proslulá.)

Na konci představení jsme postávaly nervózně na chodbě - teda nervózní jsem byla jenom já, protože ohledně lidí, které osobně neznám a i přesto jsou mi sympatičtí, cítím obrovskou nesmělost. Upřímně se za to nenávidím.
Bony postávala kousek ode mne, naprosto rozhodnutá s hercem, kterého jsem nechtě nazvala debilem, získat fotku.

Čas Č nastal příliš brzy, já byla otočená k Bony a prosila ji:
"Ne, prosím tě ne, nech to být... pojďme už." A herci prošli okolo nás. Bony vstoupila - nehledíc na mé srdceryvné prosby - do cesty onomu herci s tichým:
"Promiňte-..." Dál se nedostala, protože kolem nás všichni tři prošli a Herec obdivovaný Bony zrychlil krok a vrhl se k Herečce námi neobdivovanou, ale stále vystavovanou naší žárlivosti, aby ji vzal kolem ramen a vedl rychle pryč.
Herec obdivovaný mou maličkostí (maličkost doslova, protože má výška je pro mě znepokojující - neměla bych říkat spíše nížka?) byl úplně vepředu.

Bony byla v šoku a chvíli vypadala, že sebou švihne na zem. Já se začala pomalu, ale jistě dávit a vyrazila jsem dveře od toalet, abych se měla kam schovat se svým neskutečně debilním smíchem.

Ještě před tím jsem ale Bony velice ochotně poradila:
"Já mu vrazila do břicha sonety, ty po něm můžeš hodit foťák."
"Škoda foťáku. Stál pět tisíc." Odpověděla a foťák rychle schovala do tašky. Chvíli jsem bojovala s chutí jí ten foťák vzít a hodit ho po něm sama. Pět litrů ale nemám.

Takže takhle probíhalo druhé oficiální přepadení, má premiéra byla 16. září 2011 a Bony se pyšní datem 19. ledna 2012.

Wolfy


A autorkou obrázku je Bony - ta je podstatně zdatnější v kreslení než já, jen si to přiznejme. I Dokonalá Wolfy má své mouchy... (Ha... ha... ha.)



Článek - Wolfy (donucena Bony)
Obrázek - Bony (donucena Wolfy)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky ♕ Niky ♕ | Web | 17. dubna 2012 v 7:56 | Reagovat

děkuji...ta bota by byla lepší, kdyby k ní byla i druhá...;)

2 Niky ♕ Niky ♕ | Web | 19. dubna 2012 v 16:08 | Reagovat

=D...jak jinak...;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama