Decentní vyhazovač

30. srpna 2011 v 17:04 | Bony a Wolfy |  Deník
Je to vlastně takový dvojitý deník z našeho společného dne 29. 8. 2011. :)

Wolfy:
Ráno začalo poněkud nepříjemným probuzením, když se Bony rozhodla mě velice šetrně vyhodit z postele pomocí jednoho telefonátu.
Bony:
Mé ráno začalo krásně už v šest hodin ráno, protože jsem měla nakázáno v 9 hodin mobilem vzbudit Wolfy, takže at' nelže! :P


Wolfy:
První krůčky v režimu nepříjemného vzbuzení vedly do kuchyně, kde jsem za snídani pojala jeden dost uboze vyhlížející banán, načež jsem začala ve zmatku házet do svého batohu mikinu a deštník, ačkoli jsem velice dobře znala předpověď počasí, na dnešek určenou, tudíž 28°C.
Bony:
Po telefonátu, kdy mi Wolfy ječela mobilem do ucha co chci, jsem si zapla Michaela Hejče. Mmm... Vltavu a Lazebníka. Teda dle Wolfy Labužníka. :D
Wolfy:
Bůh mě obdaroval antitalentem rozpoznávat čas a kolik času mi na co zbývá, tudíž jsem za deset minut zvládla vše, co by mi jindy trvalo nejméně dvě hodiny. A na cestu k autobusovému nádraží jsem se vydala za doprovodu mohutných zívání o půl desáté, ačkoli onen autobus jel až 10:05. Když mi došlo, že mám čekat dalších dvacet minut, rozhodla jsem se zavolat matce, aby mě zavezla do obce, kde žije Bony. Její otázka: "Tobě to ujelo?" Mě sice trošku vyvedla z míry, ale pohotově jsem odpověděla: "No... tak trochu." Akorát teď musím doufat, že si nevšimne malého žlutého papírku přilepeného na mé skříni, kde stojí jasně a srozumitelně napsáno: Autobus v 10:05 h.
Bony:
Zatímco Wolfy ujel autobus, který odjížděl 20 minut po Jejím příchodu na nádraží, zkoušela jsem si před zrcadlem různé (ne)možné variace mého oblečení. No jo, puberta se mnou cloumá ode zdi ke zdi... Dlouhá sukně? Ne! Ale vždyt' ji mám tak ráda... No právě! Nikdy tě nikdo neviděl v ničem jiným. Tak jo, už zmlknu, beru si riflový šaty.Ty? Ty a šaty? A ještě k tomu riflový? Krátký? A jinak si v pohodě? Jo, úplně v pohodě. Pochybuju. Tak pochybuj! Hmm... Drž hubu, jo? Tot' ukázka mého pohotového myšlení. Předávám slovo Wolfy.
Wolfy:
Když otec přijel (bratříček totiž snídal a matce se nechtělo), nezapomněl ani na blbé kecy typu: "Proč stojíš na druhé straně silnice?" a "Ty nevíš, v kolik ti ten autobus jede, že ti ujel?" Díky Bohu, že onen autobus zrovna nejel okolo.
Takže jsme dojeli do obce, kde jsem zamířila k lavce, stojící opodál ve stínu. Sedla jsem si na ni opačně a vyčkávala, kdy přjde Bony.
Po čvrt hodině jsem na své tváři málem nahmatala vrásky, jak mě to nebavilo. Nechtěla jsem riskovat návštěvu Bony, protože její nadšení by mě nepochybně zabilo.
Nuda mě donutila Bony zavolat a oznámit jí, že ji čekám na zastávce. To ji pochopitelně překvapilo a jako první na mě udeřila: "A proč nejdeš k nám?!" Nakonec se ale i ona vydala k zastávce a uskutečnilo se naše vřelé přivítání. ("Proč jsi nešla k nám?!?")
Bony:
Nechápu, proč k nám Wolfy nešla... :D No ale zpátky, vydala jsem se z domu na zastávku ( samozřejmě do kopce, jak jinak, že? ) a po mém přivítání s Wolfy, kterou jsem neviděla asi celý týden. Mimochodem, není nic lepšího než se ztrapnit před někým, kdo má nejkrásnější hnědý oči... Wolfy už tím sice lezu na nervy, ale jednou se z Tebe taky stane něco tak otravného jako já, neboj. :D
Wolfy:
Cesta byla plná nepřestávajících zamilovaných a "nenápadných" pohledů. Samozřejmě že ne ode mne. To je pod mou úroveň. :P
Každopádně to bylo utrpení, protože trpím fóbií z autobusů. Dávám raději přednost vlakům. (A jakožto že Bony trpí fóbií z vlaků.)
Po výstupu z autobusu, kdy jsem málem srazila jakousi babičku, jsme se vydali do nejmenovaného zámku. Odtamtud nás ale velice decentně vyhodil kastelán. Tuto ošemetnou situaci jsem se statečně snažila zachránit svým:
"Ehm... ne... my... nashle." Zatímco Bony se udělala neúspěšně neviditelnou a vše nechala na mně.
Bony:
Já... Nějak se nedokážu bavit s někým, kdo mě nazval lapkou a chtěl mě prohledat, úchyl jeden! Na hovory s pošramocenýma lidma jsi expert Ty, ne já! A navíc on taky dělal, že nás nezná. Debil nebo herec???
Wolfy:
Pak následovala hodně dlouhá doba, kdy jsme chodily po městě bez nějakého cíle.
Návrh, že půjdeme na zmrzlinu, znamenal vchod do cukrárny a následná otočka ven. Se slovy: "To je nějaký drahý... ani kofolu tu nemají..." Bony nekompromisně odešla a já se jako hodná kamarádka jala ji následovat.
Nakonec náš výlet ve městě skončil zakoupením čínských nudlí, které jsme si později snědly u Bony doma.



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama